Turecké sladkosti - 1.díl

Když je v harému z čeho vybírat, pak si člověk nesmí dělat násilí také u zákusku, domnívali se prý sultánové. Snad proto je to také důvod, proč názvy mnoha tureckých sladkostí znějí přinejmenším tak lákavě jak chutnají. Hanim Göbegi - Ženin pupík nebo Dilber Dudagi - Rty krásné ženy. Tady už přece jen začíná člověk snít…

Tyto lahůdky vznikly – jako skoro všechny známé pokrmy turecké kuchyně – v Istanbulu v palácové kuchyni Topkapi Sarayi. Sem přenesli své tradice ti nejlepší kuchaři všech podrobených národů: Řekové, Slované, Bulharové, Čerkesové, Arabové, Egypťané. Zatímco známé mezeler vařili především sousedé od Černého moře, sekerpare mají zase arabsko-egyptský původ.
Tak jak už to v tradičním Turecku chodí, je zde na každé jídlo určitý obchod (např. Kebap Salonu – obchod s grilovaným masem nebo Köfteci - obchod s kuličkami ze sekané), tak také sladké pokrmy dostanete jen v určitých obchodech. Slovo pastahane je odvozeno od francouzského patisserie a je to druh pekařství s jemným pečivem. slovo tatlici - obchod se sladkostmi, se dá co nejlépe přeložit jako cukrárna. Pastahane nabízí také většinou slané sýrové pečivo jako např. kasarli tuzlular, v tatlici se prodávají také exotické marmelády jako např. fíková marmeláda (Incir Receli) nebo jemně vonící marmeláda z růží (Gül Receli).
Ve větších tureckých městech jsou pastahane nebo tatlici vždy dobrou adresou pro přestávku při prohlídce města. Tyto obchody jsou vždy pečlivě upravené, zpravidla je zde také několik stolů – a kdo by nechtěl nic sladkého, může si dát plněné taštičky nebo jiné menší občerstvení.